AU, WW2. Ludwig a Feliciano jako hlavní postavy, Gilbert, Roderich, Elizaveta, Lili, Vash jako pozadí (no, i když o Gilovi se to snad ani říct nedá).

Jop, a myslím, že jsem někomu psala, že Ludwigovo auto najede na minu, nakonec jsem to změnila na něco trochu jiného, každopádně, Charlie, myslím, že jisté části by se ti docela mohly líbit:D Za chyby se omlouvám, zveřejněno spešl kvůli Charlo a tak trochu ve spěchu, takže na kontrolu nebyl čas, ale pokud mi tam word nic nepřetvořil k obrazu svému, mělo by to být OK. A...nevím, ještě to nemám úplně domyšlené. Kdybych v téhle kapitole prováděla jakoukoliv změnu, včas na to upozorním.

Jop, a ještě taková autorská poznámka. Nevím, jestli zrovna v italských Alpách byla nějaká rekonvalescenční zařízení pro německé vojáky, nejspíš asi ne, ale tak… co. Prostě jsem potřebovala zmrzačeného Ludwiho a Severní Itálii. Na fakta tak trochu kašlu. S bitvou podobně, ta je naprosto vymyšlená. A-ne, nejsem doktor, takže tomu nerozumím, jedinou inspirací (dost patrnou) mi byl Ostrov Duma Key, jenomže tam šlo o něco docela jiného, takže to, jak po historické, tak po medicínské stránce, je naprostá blbost. Stejně tak ta bitva...je vymyšlená a jestli se někdy něco podobného odehrálo, tak bez mého vědomí.

P. S. A všichni, jak tu jste, děkujte Surry a Charlie, které mě do psaní nutily tak dlouho, až jsem se do toho opravdu pustila. Já neděkuji (teda jako jo, bez vás bych to nikdy nedala dohromady), byly to krušné dva měsíce (možná víc).

P. P. S. Charlo, přidala jsem tam i tu záchodovou část, jak jsi chtěla (ale jen zmínku:D)….ehh, až zas budu něco psát, hlavně o zmrzačeném Ludwim, neřeknu ti o tom dopředu:D

To see your face

"Jak dlouho už tu jsem?"zeptal se tiše Ludwig svého ošetřovatele, přestože odpověď znal nejlépe sám. Tři měsíce a osmnáct dní už strávil na měkké posteli luxusního zařízení pro ty, kteří si z války odnesli nejen Železný kříž ale i těžká zranění a už se o ně neměl kdo starat.

Přestože mu ještě nebylo ani třicet, připadal si téměř jako stařec, který všechny své blízké přežil a zbyl mu jen vlastní svět vzpomínek a nenávist k ostatním.

Když se ho poprvé zeptali, jestli má nějakou rodinu na území Říše, odpověděl, že má bratra, bratrance a sestřenici, a blízkého přítele. Uvedl jejich jména, adresy, všechno, co by jim pomohlo je najít.

Později si uvědomil, že nejspíš už toho dne si zapsali do jeho karty, že zranění a zážitky z války mu pravděpodobně způsobily trvalé poškození mozku.

Všichni, o kterých ošetřovatelům vyprávěl, už byli mrtví. Gilbert možná ještě žil, tím si nebyl jistý, ale ostatní viděl umírat, jednoho po druhém. Docela přesně si pamatoval Vashův překvapený výraz, když mu hrudí proletěla kulka z pušky neznámého ruského vojáka. Stále si dokázal vybavit cíp Liliiny sesterské zástěry bělající se v hromadě suti, i kaluž krve, která se kolem hory kamenů utvořila.

Na Rodericha si zpočátku vzpomenout nedokázal, události dnů před a po jeho zranění dlouhou dobu ležely v mlze, nevěděl, co tenkrát dělal, kde byl, netušil, co přesně se mu stalo. Trvalo pár týdnů, snad i měsíc, než jeho paměť začala opět zcela fungovat a než zjistil, proč je z něj vlastně doživotní mrzák. Ptal se, ale nikdo mu neodpovídal, nikdo to nevěděl.

Jenomže po těch týdnech zoufalé nevědomosti, když poznal pravdu, si přál, aby to všechno zase zapomněl.

Byla to ta nejhorší bitva, kterou pamatoval. Prohrávali, ale když se díval do tváří ostatních mužů, viděl jen jakousi slepou odevzdanost, zoufalství, bolest, strach a množství dalších, naděje nebo touha bojovat a zvítězit mezi ně ale rozhodně nepatřily. Zima, drtivá převaha nepřítele, všudypřítomný přízrak smrti, to všechno z nich vysávalo energii, už nedokázali bojovat s nadšením, už nebojovali pro vlast, ale o přežití, jestli vůbec.

Dokonce i Roderich, který se vždycky tvářil vyrovnaně a nezúčastněně měl v obličeji podivný výraz, který u něj Ludwig doposud neviděl a neměl sebemenší tušení, co může znamenat. Jeho kamarád, ačkoliv se znali od dětských let, pro něj byl stále záhadou.

Vždycky ho měl za možná maličko nafoukaného člověka. Jeho předci pocházeli z Rakouska, kde snad i něco znamenali, což Roderich rád připomínal a tak nějak se i vznešeně choval. Ludwiga proto nemálo překvapilo, když Roderich odmítl práci v kanceláři v Berlíně, kterou mu nabízeli, a místo pohodlného zaměstnání v hlavním městě Říše s Ludwigem odjel na frontu. Ludwig čekal, že do měsíce zažádá o přeložení, ale Roderich se se svou typickou lehkostí dokázal přizpůsobit. Ostatní ho sice měli za maličko potrhlého, ale, upřímně, kdo tenkrát nebyl.

Zachmuřeně se odvrátil od Rodericha a svou pozornost soustředil na rychle se blížící nepřátele. Jejich postavy se zvolna nořily z vánice, množství černých siluet v dálce nahánělo strach. Ludwig mrznoucími prsty sevřel svou zbraň, pak se zhluboka nadechl ledového vzduchu, zamířil a vypálil.

Jedna temná postava padla bezvládně k zemi a její místo zaujal někdo jiný. Ludwig pochopil, že nemají šanci. Jestli nepřijdou posily, zaplatí za to životem. Tentokrát Rusové nebudou brát zajatce, všechny je bez milosti zabijí. Věděl, že posily nepřijdou, bouře byla příliš silná, jejich zachránci se k nim nemůžou dostat včas.

Znovu vystřelil a další voják nepřítele se skácel mrtvý k zemi. Ludwig věděl, že mu munice dojde dřív, než se k nim Rusové vůbec přiblíží. Přesto dál střílel a přemýšlel, jak se asi cítil Vash, když umíral, v přesvědčení, že za pár minut se k němu připojí na druhém břehu.

Jenže brzy se ukázalo, že ani smrt už nemusí být jejich jedinou jistotou. Velitel, mladý, nezkušený a pořádně vyděšený zavelel k ústupu ještě, než Ludwig vystřílel všechny své náboje.

Vyměnil si s Roderichem tázavý pohled, opouštět relativní bezpečí valu se jim nechtělo, ale jiná cesta než přes otevřenou zasněženou pustinu nevedla. Nakonec každý vypálil ještě jednu ránu a pak se vydali za svými spolubojovníky, kteří bez ohlížení utíkali z bojiště, zatímco kolem nich svištěly kulky nepřátel.

Neměli šanci, Rusové byli odpočatí a rychle je doháněli, zatímco většina německých vojáků počala znatelně zpomalovat, někteří padali vysílení k zemi. Ohlédl se na Rodericha, který už za ním taky začínal zaostávat. Bez váhání ho chytil za paži a vlekl za sebou, oči měl upřené na malé rozpadající se stavení, téměř celé zapadané sněhem, které skýtalo alespoň dočasný úkryt.

Sám nevěděl, jak se jim bez jediného škrábnutí podařilo dostat až dovnitř. Považoval to za štěstí, ale jen do chvíle, kdy si uvědomil, že je zavedl do pasti. Roderich si toho taky všiml, ale mlčel, jen se snažil popadnout dech. V rukou pevně svíral pušku a jeho oči, ve kterých Ludwig nyní už číst dokázal, odrážely výraz smíření s tím, co přijde. Chtěl pronést nějaká slova útěchy, ale žádná ho nenapadala. Radši proto neříkal nic, pohledem jen zkoumal vnitřek domku, který jeho obyvatelé nejspíš opustili mnoho let před tím, než válka vůbec začala. Nezůstalo v něm téměř nic, jen pár prázdných skříněk u holých stěn. Okna, až na jediné, byla vytlučená, na plesnivém koberci ležela tenká vrstva sněhu. Nepříliš útulné, ale umřít mohli i na horších místech, než bylo toto.

Ludwig zvolna nabil pušku a připlížil se k oknu. Opatrně vyhlédl, spatřil jediného nepřátelského vojáka. Jejich pohledy se na okamžik střetly, než se rychle schoval, spatřil ještě, jak ten muž zvedl ruku a – Ludwiga zachvátila panika. Než stačil cokoliv udělat, ozvalo se tiché cinknutí, jak granát narazil do stěny domku.

Pak nastalo hrobové ticho. Přestože bitva zuřila jen pár desítek metrů od nich, Ludwig neslyšel nic, ani třeskot zbraní, ani sténání raněných, ani hvízdání větru. Vnímal jen překotný tlukot vlastního srdce, zatímco se naprosto nesmyslně pokoušel vymyslet způsob, jak se z domku dostat živý. Ještě než si jeho strachem ochromená mysl naplno uvědomila, že už je na cokoliv pozdě, ticho roztříštil hřmot výbuchu.

Ludwig ucítil závan horkého vzduchu na tváři, do které se mu vzápětí zaryly střepy z roztříštěného okna. Síla exploze ho odhodila na protější zeď, ihned po nárazu, ještě než si stihl uvědomit pulsující bolest hlavy, omdlel.

Když o pár minut později přišel k sobě, zdálo se mu, že má zlámané všechny kosti v těle. Nepřekvapilo ho ticho, do kterého se probral. V uších cítil jen palčivou bolest, tlaková vlna mu musela protrhnout bubínky. Opravdový šok přišel až ve chvíli, kdy otevřel oči. Další bolest. A tma. Neproniknutelná temnota.

Jeho ruce vylétly k obličeji, i přes tlustou rukavici cítil ostré úlomky skla. Ztěžka se nadechl a začal kolem sebe šátrat rukama, všude okolo cítil kameny a sníh. Pokusil se postavit, ale další prudký zášleh bolesti, tentokrát v levé noze ho znovu odeslal do bezvědomí.

Znovu se probral až po několika dnech, byl ale natolik oblouzněný léky proti bolesti, že téměř nevnímal své okolí. Téměř necítil své tělo celé pokryté obvazy, skoro se nehýbal. Jen nehybně ležel na tvrdém lůžku a trpělivě čekal, až ho sestra převlékne a nakrmí, vymění mu obvazy, dá mu injekci a prášek na spaní a možná mu zvýšeným hlasem něco řekne, nevěděl co, její slova slyšel jen těžko. Každé ráno se mu pár chvil věnoval lékař, prohlédl ho, a pak přešel k dalšímu pacientovi jen pár desítek centimetrů od něj.

Dávky léků mu postupně začali snižovat, ne proto, že se jeho stav zlepšil, ale proto, že přicházeli stále noví a zásoby se tenčily. S každým dnem vnímal okolní svět jasněji a jeho zmrzačené tělo se taky hlásilo o pozornost. Když mu do ucha sestra ječela, jestli ho něco nebolí, jen kroutil hlavou a v duchu si přál smrt.

Lékař tvrdil, že jeho stav se lepší a že ho brzy budou moci převézt do sanatoria. Ludwig žádnou změnu k lepšímu necítil, podle toho, že mu ale s každým převazem dali o něco méně obvazů, usoudil, že to tak opravdu bude. Den před tím, než improvizovanou nemocnici opustil, konečně sebral odvahu zeptat se, jak to, že to vlastně přežil.

"Nevím, co přesně se vám stalo a kde jste ke svým zraněním přišel, byl tu hrozný zmatek, pořádně si nebyli jistí ani ti, co vás přinesli, ale… vím na, co se ptáte. Stihli to. Bitva je vyhrána."

Doktor udělal krátkou pauzu. Ačkoliv ho Ludwig neviděl, poznal, že se na něj dlouze dívá. „Ten váš kamarád… dělali jsme, co jsme mohli. Je mi líto." zaznělo z velké dálky a zvolna se ozvěnou neslo prázdnotou, která v tu chvíli vznikla v Ludwigově nitru. Přestože nevěděl, o koho se jedná, cítil hluboký smutek, který přetrval i poté, co zapomněl, že se na něco ptal.

Pak přijel do sanatoria. Panoval tam klid a jakýsi chlad, který poznal už ve chvíli, kdy ho přijali. Bylo to poprvé od jeho probuzení, co s ním někdo mluvil o jeho zraněních. Tón, kterým mu lékař vysvětloval, že bude pravděpodobně do konce života napadat na levou nohu a na jedno oko oslepne částečně, na druhé úplně, se mu nelíbil. Chápal, že tomu muži prošly ordinací desítky takových, jako byl on sám, a jejich utrpení ho nechávalo lhostejným, přesto by ale uvítal alespoň trochu vřelosti. Po letech strávených na bojišti určitě.

Ale neřekl jediné slovo, jenom otupěle seděl v kolečkovém křesle, na cestu ho vybavili silnou dávkou léků, které ještě nepřestaly působit. Svým způsobem to vítal, nepříjemná fakta o vlastním zdravotním stavu se mu přijímala lépe, když byl omámený.

Když doktor ukončil svůj proslov, zeptal se na nějaké příbuzné nebo známé, kteří by ho mohli vzít k sobě, míst bylo přece jen málo a zranění byli každý den noví. Pak ho jeho nový osobní ošetřovatel odvezl do pokoje a celou cestu mu kostrbatou němčinou vesele vykládal, jak to v zařízení chodí. Ludwig se ani nenamáhal ho poslouchat. I když v hloubi duše musel přiznat, že mu veselý a energický hlas zvedl náladu.

Druhá kapitola by mohla být již brzy, tak nezoufejte. Já se snažím, ale mám toho hodně.