Když Arthur opět přijde k vědomí, leží na zádech v pohodlné bíle povlečené posteli, u jejíž hlavy stojí spousta obrazovek. Co většina z nich ukazuje, to Arthur neví, ale rozhodně pozná tu, kde běží jeho srdeční puls. Z toho usoudí, že je v nemocnici, ale tématu 'kde jsem' věnuje jen letmou myšlenku.

O dost víc ho totiž zaujal pohled na vysokého a nezdravě bledého muže v černém, který stojí u jeho postele.

„Khane," zachraplá Arthur, a chce se posadit, ale Khan ho spoutanýma rukama chytne za rameno a zatlačí ho zpět do lehu, než sáhne k nočnímu stolku a podá Arthurovi kelímek se studenou vodou.

Ten se s vděčným výrazem trochu napije, ale sotva mu Khan kelímek zase vezme, začne mluvit.

„Co se stalo? Jsi v pořádku? Proč máš pouta? Zatkli nás?"

Khan mu položí dva prsty přes pusu, aby ho zarazil.

„Měl bys odpočíva,." řekne jen tiše.

„Ty taky," ohradí se Arthur. „Co se ti stalo? Vypadáš na padnutí. Jedl jsi něco? Spal jsi vůbec?"

„Nic mi není," brání se Khan. „Jde jen o následek transfuzí."

„Transfuzí? Dávali ti krev? Brali?" zarazí se Arthur udiveně a znovu si zkusí sednout.

Znovu marně, protože mu to Khan nedovolí.

„Ale no tak!" rozhodí Arthur rukama.

V tu chvíli se s tichým syknutím otevřou dveře a na pokoj vejde lékař a sestra.

Khan okamžitě strne a podezíravě se na ně dívá.

Arhtur je také sleduje, ale s o dost menší nesnášenlivostí a s více zvědavosti. Modrovlasou sestru nezná, ale doktora poznal hned.

„Konečně jste vzhůru," prohodí McCoy s klidem, když se postaví vedle postele a naprosto ignoruje podmračeného Khana na druhé straně.

„Proč konečně?" diví se Arthur.

„Byl jste mimo dva dny," informuje ho McCoy. „Ještě chvíli a museli bychom toho vašeho bodyguarda uspat násilím, protože nad vámi držel stráž a nehnul se od vás na krok. Ale teď už si snad lehnete a vyspíte se, ne?" zamračí se doktor na Khana.

„Není to tady bezpečné" odpoví mu zamračený Khan.

„Do háje, chlape! Jste zatčení a budete ještě pěkně dlouho! To nebudete spát, dokud si neodpykáte trest?" zlobí se doktor.

„Kdy jsi spal naposledy?" zeptá se Arthur naštvaně.

„Když jsem byl u tebe v bytě," odpoví mu Khan.

„Ale to už je aspoň-" Arthur se zarazí a v duchu provede výpočet. „To je teprve čtyři dny?" zeptá se ohromeně. Ovšem v okamžiku je zpět u předchozího tématu.

„Ale to bylo sotva pár hodin!" rozhodí rukama

„Jestli ho dokážete dokopat k tomu, aby si lehl a spal, budu jen rád. Nejsem si totiž jistý, jestli máme dost sedativ, abychom ho udrželi mimo," prohodí McCoy, který mezitím začal s prohlížením Arthura.

Kočičák si chce sednout, ale tentokrát mu v tom brání nejen Khan, ale i McCoy.

„Ale no tak! Mně už nic není!" vzteklá se Arthur.

„Jistě. Jenom jste měl prostřelené břicho a byl jste dva dny v bezvědomí, ale jinak zdravý jako rybička," odsekne McCoy sarkasticky.

Na to už Arthur nic neřekne, jen si s uraženým výrazem založí ruce na prsou a vztekle švihá ocasem sem a tam. A nepromluví až do konce prohlídky.

„No, vše vypadá v pořádku, všechny orgány funkční a jejich funkce nezměněné. Neměl byste mít žádné následky," prohodí McCoy nakonec. „Ovšem pořád platí, že zůstanete v posteli a budete odpočívat, jasné?"

Odpovědí mu je naštvané 'Hmm', jinak nic.

„Vy dva jste vážně páreček," protočí McCoy oči, než i s nervózní sestrou odejde.

Ani toto Arthur nekomentuje, ale sotva se za McCoyem zavřou dveře, zkusí si sednout. A i tentokrát mu v tom Khan zkusí zabránit.

„Nech mě!" štěkne po něm naštvaný Arthur.

„Máš ležet a odpočívat," řekne jen Khan.

„A ty máš ležet a spát a nevšiml jsem si, že bys poslechl," odsekne Arthur.

„Ještě nemůžu spát. Nejsi v bezpečí," zatváří se Khan smrtelně vážně.

„Slyšel jsi McCoye," zamračí se Arthur. „Jsme zatčení, čeká nás soud a potom s trochou štěstí vězení. To míníš být vzhůru celou dobu?"

„Musím tě chránit," řekne jen Khan.

„Vždyť budeš jen metr a půl ode mě," ukáže Arthur prstem na postel, která stojí hned vedle.

„I to je příliš daleko, pokud by na tebe chtěl někdo zaútočit," mračí se Khan.

„A co chceš teda dělat?" zlobí se kočičák. „Spát v posteli se mnou?" Vzápětí mu dojde, co řekl a zrudne.

„Bez tvého svolení ne," odpoví mu Khan s klidem.

„A když ti to dovolím, půjdeš spát?" ptá se Arthur s nejistým výrazem ve tváři.

„Ne hned," dostane se mu odpovědi.

Arthur se ještě chvíli na Khana nejistě dívá, ale pak se posune do strany, aby mu udělal na posteli místo.

Khan si bez zaváhání lehne na postel mezi Arthura a dveře a pak si úplně rudého kočičáka přitáhne blíž. Byl by ho objal, ale to jde se spoutanýma rukama jen těžko, chce-li jeden zůstat bojeschopný

„Povíš mi konečně něco o sobě?" zeptá se Arthur po chvilce ticha a civění do hrudi ve velice uplé haleně.

„A co bys chtěl vědět?" zají má se Khan.

„Cokoliv. Všechno," pokrčí Arthur rameny. V podstatě je mu jedno, co mu o sobě Khan řekne, stačí, že se něco doví. A že mu rozhovor odvede myšlenky od Khanova hrudníku a dalších částí těla.

„Mě i mé lidi vytvořili jako dokonalé válečníky," začne Khan povídat tichým hlubokým hlasem. „Bylo jim jedno, jak budeme válčit, pokud jim vyhrajeme válku. A to jsme udělali. Jenže nás posílali do dalších a dalších bojů. Posílali nás vyhrávat další území a ničit nepřátele. Byli jsme stvořeni k boji, jenže i nás boj nakonec unavil. A když jsme se postavili našim tvůrcům, označili nás za zločince a chtěli nás popravit. Utekli jsme, ale celý svět nás nenáviděl, a tak jsme ukradli vesmírnou loď, odletěli jsme pryč a skryli se do kryokapslí."

„A pak vás našel Marcus," doplní Arthur tichým hlasem. „Je mi to líto," dodá a dřív, než si to stačí rozmyslet, Khana obejme, i když to jde v lehu poněkud špatně.

„Je mi líto, co provedli tobě i tvým lidem. A že jsou- že-" Arhtur nedopoví.

„Nejsou mrtví," prohlásí Khan, čímž donutí Arthura zvednout hlavu.

„Ale říkal jsi, že je odpálili!" vyhrkne kočičák nechápavě.

„Poslali mi torpéda, ale odjištěná, takže hned vybuchla. Ovšem kryokapsle v nich nebyly. Vytáhli je těsně předtím, než je poslali."

„O bože, díky za to," vydechne Arthur s úlevou a zaboří hlavu do černé haleny.

„Já si říkal, proč jsi jim ještě neutekl a ty tady máš celou posádku," prohodí po chvíli.

„Nemohu utéct, dokud tě nevyléčí," upřesní Khan jeho názor.

„A až mě vyléčí?" zeptá se Arthur s nadějí v hlase a nejistě se na Khana kouká.

„Pak se uvidí. Pokud mě Federace bude chtít popravit, utečeme."

„Tak jo," pousměje se Arthur šťastně. „Ale teď spi," dodá, než sám položí hlavu na polštář.

„Už nechceš nic slyšet?" ptá se Khan.

„Chci. Ale to počká. Ty se musíš vyspat. Konečně," odpoví Arthur s železnou jistotou v hlase.

Na to už Khan nic neřekne, jen si Arthura přitáhne o něco blíž. A pak sleduje, jak kočičák pomalu usíná, než se i on sám donutí k tomu, aby zavřel oči. Nespí, ne doopravdy, protože vnímá každý zvuk a pohyb v místnosti, připravený kdykoliv začít bojovat a bránit. Ovšem to jediné, co se po dobu jejich spánku stane, je, že Arthur omotá svůj ocas kolem Khanových zápěstí, jako by si ho chtěl přidržet u sebe. Nic víc.